Anžto dlím nějaký čas v mém oblíbeném severoamerickém městě, využil jsem příležitosti a vyrazili jsme na místní okruh F1, na walk.

Právě jsem si říkal, že to rajče musím hooodně posolit, aby to bylo slané. Nakonec mi ta slaná chuť přišla docela sladká a ve finále jsme se dovtípili, že Madlenka nám do slánky nasypala cukr. A to jsem si ji před použitím prohhlédl a dozašrouboval a mysel jsem si, jakej jsem frajer, že mi to nevypadne do jídla jako ve filmu Vesničko má...

Prostě si musíme začít dávat bachat o trochu víc.

Před časem jsem "blogoval" o tom, co s baterkou, která se nám povaluje v bytě. I uvažoval jsem o možném využití.

Dnes můj iracionální cíl, kterým je nakupování rohlíků na skútru ve vedlejší vesnici v důchodovém věku, nabyl trochu hmatatelnějších rozměrů.

Dneska jsme od baráku vyrazili na projížďku městem. Na první pohled nudné, ale my vyrazili ccelá rodina, ve dvou autech.

Když jsem vyfotil níže vyvěšenou fotku, vzpomněl jsem si na své dva spolužáka/spolužačku z gymplnázia. Těm, kteří nechápou, se předem omlouvám, prostě výkřik. Možná postačí se (k)óchat.

Mně to připadá, jakobych ten zarputilý výraz už někde na webu viděl. Mimochodem, takhle Terezka vyjadřuje nadšení a spokojenost.

Ano, je mi dneska rok, tak co bych se neodvážila něco písnout, no ne?

Dnes jsem cestoval služebním vozem na velké jednání do centra Prahy a zažil jsem v reálu zvlhčování ulic.

Machroval jsem, že o prázdninách jsme se stali majitelem chaty.

Začnu zeširoka. Minulou neděli jsem dosáhl rekorndí hmotnosti 88kg. Při 180 cm výšky, jako si držím již několik let, jsem tlustší o dvacet kg. Nevím, jestli je todobře, nebo špatně, ale v každém případě moje babička v telefonu pozná, že jdu po schodech a pan letecký doktor zvedá prst... Tak jsem odboural od září pivo. Tedy až na výjimky. Jednu byla služebka ve středu a dočesná v Žatci, v kraji, kde se pivo narodilo.

Prázdniny skončily, je tedy na čase oživit blog a vrátit přízeň čtenářům, kteří vytrvali klikají a klikají a vidí jen starý a starý texty.