Je tomu již dva roky, co zde byl nějaký příspěvek. Udála se spousta věcí, ale než se rozeběhne další série článků, je třeba konstatovat:

Článek Járy mne inspiroval k drobnému zamyšlení, jak se vlastně stavím k té nastávající 40 já.

Něco se děje. Je vše jasnější, s dětma docela domluva, je na pivo. V práci práce, ale za peníze a umím se s ní vypořádat. Koníček mi řehtá a žena je pohledná. Nebýt tuku a nadváhy, tak je vše růžové. I proto jsem se asi i rozhodl, že se naučím na nějaký nový nástroj, na banjo.

Nejsem žádný

 Jsem občas okouzlen.

Nezasvěcený čtenář musí odpustit, jedná se o osobní postoj jednoho chlapíka z Kladna.

Je mi 39 roků, letos jsem dosáhl asi na vrchol možné kariéry ve firmě, zemřel mi nečekaně otec ve věku 65 let, znásobily se zdravotní problémy, stal jsem se instruktorem na větroních, uletěl jsem vysněné tříkilo na historickém větroni, málem jsem se zabil v jiném

 Jsem momentálně sama doma, spoustu práce za sebou (i před sebou), je čas na chvilku odpočinku, pročítám blog a s hrůzou jsem zjišťuju, jak dlouho jsem se neozvala😳, nechutně to utíká.

Mé nejbližší okolí i kamarádi dosáhli čtyřicítky, mám ještě dva roky čas, ale projevy "poločasu" se i u mne projevují.