Dolomiti 98, feráty - překonání strachu z výšek

26. leden 2008 | 00.13 |
blog › 
postřehy › 
Dolomiti 98, feráty - překonání strachu z výšek

Pan JR mne svým posledním článkem tak nadchl, že jsem se vrhl do archivu fotek a naskenoval kupu zážitků z mých nejhezčích prázdnin s nejlepšími kamarády. S úžasem jsem zjistil, jak pečlivé záznamy jsem si tehdá vedl. Je mi líto, že kopíruji téma, ale jeho článek je tak dobrý, že to téma nelze jen tak přejít.

Papírové fotky ukládám tak, že vytisnu popisky na A4, do růžků vložím fotku a do eurodesek mezi dvě A4 vložím kreslicí karton, aby "stránka" byla pevná. Celé toto je uloženo v šanonech. Výhodou je, že tam mohu ukládat cokoli do formátu A4. Když jsem měl moc času, každá větší série začínala popisem. A protože jsem puntičkář, mám el. verze uložené dodnes, proto bez větší námahy kopíruji text z "fotoalba", provedl jsme pouze úpravy ve jménech, jinak bez zásahu (ozančeny jako Pozn.:):

Tato akce proběhla 14.8. - 24.8. 1998.

Zúčastnil jsem se jí já, pan EH a pan DK.

Iniciátorem byl DK, který je v Dolomitech v Itálii jako doma. Já a EH jsme se vypravili autobusem na lince Praha - Bolzano a vystoupili jsme v Brixenu, kde nám měl navazovat spoj do Toblachu, kde jsme se měli sejít s DK, který absolvoval celou cestu vlakem (díky jeho slevám skoro zadarmo).

Protože několik hodin před námi spadla na Brenerský průsmyk lavina a byl zcela uzavřen, museli jsme Brener objíždět skoro přes Švýcarsko. Tudíž jsme do Brixenu dorazili s 12-ti hodinovým zpožděním. Protože byl večer a první vlak jel až ráno přespali jsme v lese nad Brixenem.

Poté co jsme dorazili do Toblachu, našli jsme vzkazy od DK (Pozn.: v době bez mobilních telefonů jsme každý měli samolepící papírky, které se vzkazem měly být vylepeny v místě plánovaného setkání), který na nás nevydržel čekat a odjel autobusem k Rifugio Auronzo pod Tre Cime, kde měl čekat ještě do večera. My s EH jsme se nechali vyvézt k Lago di Misurina a odsud pěšky k Rif. Auronzu, kde jsme konečně našli DK, který měl v hlavě plán celé akce a hlavně měl mapy.

Ten den jsme se přesunuli k Rif. Locatelli a vylezli na Toblinger Knoten, večer jsme přespali v tunelu pod Paternkofelem.

4pt; TEXT-ALIGN: justify">Druhý den jsme vystoupili na Paternkofel a prohlédli si okolí a navečer jsme došli zpět k Rif. Auronzo, kde jsme opět v tunelu přespali.

Další den jsme se autobusem přesunuli z Misuriny pod Sorapis. Došli jsme k Rif. Vandelli, kde jsme si uložili část zavazadel a zajistili místo na nocleh na další noc a vyrazili na zdolání stěny a přespat v bivaku Comicci. Nakonec nás tam spalo celkem 6, my tři, Ital a dva Poláci (a jak EH dohodl mluvili jsme mezi sebou anglicky), kteří sice měli batohy nic moc, ale vařili na plynu - KULTURA. Protože nám docházela voda a DK slibovaný ledovec byl roztátý, vypravil se EH hledat pramen. Poté co se neúspěšně vrátil, vydali jsme se já a DK na druhý pokus, po cestě nás zastihl tak silný déšť, že vody bylo najednou dost. Pan EH ji lapal do plachty.

Ráno pokračujeme v Sorapis runde. Večer se ubytováváme v Rif. Vandelli za cca 20 DEM na noc a panu vedoucímu (Pozn.: EH) se zdá, že spát na pokoji s dalšími cca 8-mi lidmi a to bez sprchy je neúnosné a chce se vydat stěžovat si na recepci - k mé a DK nemalé radosti.

Druhý den začíná pršet již od rána (do té doby pršelo jen v noci či večer) a tak se vydáváme do Cortiny nakoupit zásoby. Po jídle se rozhodujeme přesunout se k moři do Benátek. Vyrážíme autobusem na nádráží pro Cortinu, které je asi 25 km daleko. V noci se přesouváme do Benátek, kde uschováme batohy v úschovně a přespáváme před nádražím (Pozn: na karimatce v kraťasech bez spacáku s cestovním pasem za pasem, bylo nás tam několik desítek).

Brzy ráno nastupujeme na loď na ostrov Lido. Na pláži se po polovině dne strašně nudíme a máme nemilou společnost, proto se bojíme přespat na pláži - také díky DK nemilé zkušenosti, kdy byl na stejné pláži ve spánku okraden - a vracíme se na naše nádraží. Ovšem než jsme se vrátili, chtěl jsem si uvařit polévku na lihovém vařiči z vody koupené mi EH a DK. Bylo mi divné, že polívka tak divně chutná, přestože jsem si ji takovou připravoval každý den. Až na nádraží EH zjistil, že místo vody koupili sladkou vodu, která se nedala ani pít.

Po noci na schodech nádraží se vypravujeme do Verony, kde nás udivuje kosmická úroveň místního nádraží. Prohlížíme si město a jedem dále do Trenta, odkud DK odjíždí vlakem a my dva, protože máme jízdenku až na další den navečer, jedeme autobusem k jezeru do Caldonaza. Zde jsme se vykoupali a vlakem se vracíme do Trenta. Následující noc je nejhorší, protože z nádraží nás vyhnal policista, v parku nebylo bezpečno, tak se přesunujeme potřetí na schody kostela, které jsou nad úrovní vozovky a není na ně vidět. (Batohy jsme měli v úschovně)

Druhý den chodíme ve vedru po Trentu a čekáme večera, kdy nasedáme a vracíme se do Prahy.

Zajímavosti: Při odjezdu jsem měl výstroj o celkové hmotnosti 31 kg.

Nejvyšší bod byl cca 2 800 m nad mořem na Sorapisu.

Moje ochranná přilba byla ve skutečnosti zednická helma.

Celkové náklady cca 11 000 Kč včetně nových bot z Gore-texovou membránou.

Zde mé tehdejší zápisky končí. Jak to celé vzniklo? Zjistil jsem, že mne docela baví lezení, připojuji fotku z doby náramné fyzické výkonnosti. Dokonce s obličejem, protože dnes po deseti letech a 15 kg vypadám jinak. Hlavně již neumím zaviset pod převisem.

previs.jpg

Jo, to byly časy, shyb na jedné ruce, tělo samá šlacha...

A skočilo to tak, že jsem viděl stejnou kapličku jako pan JR, jenomže o dost z jiné perspektivy:

0000015.jpg

Kaplička je lehce vlevo nahoru od té horské chaty aneb Rifugio Locatelli, pohled z Paternkofel cca 2,8 km QNH.

Tak a jdu spát, pokračování (fotky) dám příště:

0000031.jpg

Reklama na českou poštu (triko).

Zpět na hlavní stranu blogu