Holčičky jsou doma a dělají nám radost. Ostatně děláme si radost všichni navzájem (já to tak cítím) a od uklofnutí ženou mi přijde život sice velice náročný, ale lepší a lepší.
Včera před usnutím jsme si se ženou sdělovali poznatek a dost nás pobavilo, že to na nás hrajou na oba stejně.
Když vycházíme z domu, odemknu vhcodové dveře a zdvořile dám přednost ženám, tedy holčičkám (žena většinou zamyká nahoře byt nebo vyndavá kočárek z kočárkárny). V tu chvíli se opakuje stejný scénář:
- safra, Terezka mi zase uteče
- Terezka se z batolete proměňuje v dvounohého chrta
- Majda mi stojí před nohama a nemůžu stíhat Terezku
- Vydám pokyn Majdě, ať utíká chytit Terezku
- kontroluji situaci a stále věřím, že Majda běhá rychleji
- stále neběhá
- vybíhám
- předháním Majdu
- Doháním Terezku 1,5-2 metry před srázem u domu
- Terezka se náramně baví
- Madlenka se náramně baví
- vštěpuju si, že příště se vyprdnu na pravidla přednosti a půjdu z domu první, co třeba pes, cyklista...
- vždy na to zapomenu a příště se nechám napálit
O to smutnější jsou nám rodičům vzácné chvíle v lese, kde dostat se nad rychlost 1,5 km za hodinu vyžaduje spoléhat na vlastní nohy. To je stále samé, napít, vyčůrat, jíst, odpočinout, podívat se na to a to.... Tak někdy je zapotřebí vzít nohy na ramena.
Když jsem před lety s kamarády dobýval Dolomity, vážil jsem 65 nesl jsem si 28 kg. Dneska mám 87 a zvládám 40 kg a kromě toho tahání za vlasy nemám problém. Vzkaz pro Danečka, s tou Koalou jste určitě neudělali špatně. :)
A pro uspokojení óchatelek fotka z "nákupu" potravin na následovné vaření:
