Tak ty životní hodnoty

Slíbil jsem to, utíkat před tím už nemůžu a nechci.

Nějak se mi vršily, v posledním kalendářním roce, myšlenky na smysl působení na zeměkouli.

Tedy smysl mého působení.

Ne že by bylo tak světoborné, ale znáte to, pan Maslow to kdysi vykreslil a troufnu si díky skvělé rodině a dobré práci sebe umístit do 4. patra, odkud má člověk už pěkný výhled a má čas rozmýšlet. Při chvílích, kdy mi z hlavy vypadly myšlenky na otáčení zeměkoulí tam bylo prázdno a v těch chvílích jsem se pokoušel uvažovat o tom, starém klišé - kam jdeme, co jako jsme apod. Nevím, jestli jsem ty myšlenky už někde neformoval, nicméně dále se pokusí sepsat své současné poznatky technokrata, který se čtení literatury teprve začíná věnovat a třeba Švejka ještě ani nedočetl. Cílem není ani tak se chlubit poznáním, ale spíše vyprovokovat pana LK, Jm, JR, Sargo, ženu, paní Janu, islandovic a další snad k diskuzi o tom, jak to vidí nejen vrstevníci. Nebudu zobecňovat, to si netroufám a budu psát v ich formě.

Začal bych tím, co je cílem toho, že jsem se vyskytl na této planetě. Nevěřím na to, tedy prozatím, že to je výsledkem nějakého plánovaného přírodního procesu či vyšší moci, ale jsem za tu náhodu velice rád. Odsud se tedy neodpíchnu a začal jsem uvažovat o tom, jak mám tuhle možnost využít. Jako technokrat si musím nadefinovat krajní hodnoty intervalu možných řešení. Trošku to přeženu, ale vidím to zjednodušeně asi tako:

Horní hranice - Mám se snažit otočit zeměkoulí? Tj. usilovat celý život o to, že světu něco přinesu?

Spodní hranice - Mám život projíst? Tj. jen existovat a koukat v teplákách na TV, chroupat chipsy a popíjet z lahváče?

Spousta lidí v mém okolí mi vyčítá, že nejsem věčně spokojený se stavem věcí, že jsem maximalista, puntičkář, neraduji se z drobných úspěchů. Asi to bude tím, že se kloním k tomu otáčení světem. Prozatím. Nicméně o prázdninách jsme prožili nádherný týden ve mlýně s rodinou a přáteli a byli jsme línější než oni a to je co říct, protože jsem při trávení společného času s přáteli pověstný větou: "Je to málo dynamický." Během toho týdne jsem si tříbil myšlenky a začal se odklánět od "otáčení" k "projídání". A důvod?

Kde je měřítko? Co je měřítko pootočení? O kolik? Co je přínos pro lidstvo? Je frajer Mozart? Nebo Vejvoda? Někdo kdo má sochu? Která vydrží maximálně několik tisíc let a v Evropě tak maximálně pár set let? Nebo je frajer chlápek (žena), kterej před mnoha lety vymyslel kolo, řeč, nanovlákna? Je důležité být slavný nebo je důležité být vzpomínaný bezděky? Dovolím si odkázat na svůj článek o artefaktech, dneska nepotřebuji původní věc, abych si ráno při nastupování do auta, kdy kontroluji, zda není nějaké kolo vypuštěné (nesmějte se, vím, že to dělám asi jako jeden z mála) vzpomněl na chlápka, co v pralese vymyslel kolo. Při pohledu na sofistikovanou pneu s lamelama si stejně na něj ob den vzpomenu. Jeho jméno, obličej, názory neznám, ale tenhle chlápek díky své touze pootočit světem dokázal a dokázal, že za mnoho tisíc let si nějakej DJ, kterej nemá zrovna problém se základníma životníma potřebama, na něj ob den myslí.

To je frajer.

Ale kolika z nás se to podaří pohnout tím velkým geoidem? Má cenu se hnát za naplněním pátého patra pyramidy pana Maslowa? Uvědomuju si , že jsem vynechal prvek rodiny a společnosti a mnoho dalších. Uvažoval jsem taky o výchově potomků a rozdávání radosti okolí, je to fajn věc, ale nějak jsem si to položil do světla, které asi nikdo nečekal.

Ekologie.

Uvědomil si někdo, že nejekologičtější chování člověka je možná neexistence? Vždy´t mi tady neustále spotřebováváme zdroje, ale skoro žádné nevytváříme. Není nakonec lepší ty zdroje ušetřit? Pro někoho, kdo je využije lépe než my? nakonec jsem začal tápat a pochybovat o svém poslání zde na zeměkouli, ale docela mne povzbudila jedna moje kolegyně, která má teorii, kterou nyní přejímám a parafrázuju takhle:

Kdokoli působí na své okolí a pokud by okolí nepůsobilo na frajery, nebylo by kolo.

A s tím už nemám problém žít, občas pootočit světem a mezitím lenošit a inspirovat okolí a potomky v naději, že ono a ony to pootočí za nás.

Kdo to dočetl až sem, tomu slibuju, že příště to bude o tom, jak Madlenka dostala lyže a jak jsem létal s modelem na sněhu. Slib, že o tom napíšu, jsem musel splnit.