Mimikry domorodce nebo globalizace?

Vždy, když přicestuji do nějaké cizí země, mám skrytou touhu, aby mne během pobytu požádal cizinec o radu na cestu. Beru to jako kritérium splynutí s davem v místě, které neznám.

Běžně se mi to daří tak třetí čtvrtý den. Tentokráte se mi to v Montrealu podařilo již první večer a to hned dvakrát. Po týdnu se mne ptali na cestu podruhé (potřetí). Původně a před lety bych to považoval za velký úspěch, jak jsem nenápadný, neboť podopbně jsem se cítil ve většině zemí, které jsem navštívil vyjma Číny, kde jako domorodec nevypadám. Tentokráte si říkám, jestli je to vůbec mým úsilím a zda-li středoevropan z postsocialistické země a příslušník nižší střední (vyšší nižší, nevím, jezdíme i fabií) třídy již není reprezentatnem globalizovaného obyvatele planety západního střihu.

V Kladně se mne na cestu nikdo neptá, možná to je úděl jen cizinců a celá tahle moje hra je nesmyslná.

Proč o tom vůbec uvažuji? Cestování je dnes tak dostupná záležitost, že ani rozdíl v napětí elektrických soustav nezabrání tomu, abych na hotelu nenapsal na evropském adaptéru notebooku tento blog, auta na ulicích jezdí obdobná atd., jedním rozlišovadlem se může zdát značka nápoje v nadnárodních řetězcích. Anžto.

Kolega a kamarád si u jednoho nejmenovaného rychlého občerstvení objednával sadu dietních pochutin a pronesl, že chce k tomu kolu. Prodavačka mu nerozuměla, tak jsem jej poučil, že zde musí říkat, že chce Coke, jinak bude za burana.

No, druhý den si dáváme v thajské nebo japonské jídelně oběd a já znalecky pronesu, že k jídlu chci Coke. Paní se na mne otočí s omluvným pohledem: "My prodáváme jen Pepsi, nevadí?"

Díkybohu za ten pestrý svět, že vše není stejné. :)