Budoucí výhra potomka

Včerejší den jsme měli splouvat Ohři. Neklaplo nám hlídání nejmladší dcerky, tak jsme chladný den využili jinak. Vyrazili jsme na pro Čechy významnou horu, na Říp. Dokonce jsme jej včera objeli autem dokola, jak se holkám líbil.

Na Řípu jsme byli včera všichni poprvé. Beru to za vskutku vzácnou chvíli. Lákal jsem i JarMiky, ale nebyli by kompletní a tomu rozumím. Vyrazili jsme tedy sami. Po týdnu tropických veder jsem čekal přechod studené fronty, proto děcka měla gumáčky, pláštěnky, my dlouhé kalhoty a větrovky. Na Řípu jsme tak oblečení byli sami, mnozí z "horolezců" dokonce měli pouze kraťasy! Mno, nám ta zima a déšť nevadil.

Po nezbytné kofole a občerstvení ve výškovém bufetu včetně návštvěvy toalet (stojí za exkurzi) jsme se vydali do rotundy. Rotunda byla můj první papírový model - nedochoval se. A zde se začíná hlavní část příběhu, který bude mít vyvrcholení za pár let.

V rotundě nám dával výklad mladý pán, tak okolo třicítky, dle mého odhadu učitel. Výklad vedl hezky, ale po chvilkách dával publiku otázky, které se daly odpovědět, pokud člověk studoval tabule po cestě k rotundě, nebo pokud člověk studoval historii. Na to mám v rodině ženu a obecně vzato nám v rodině dělba rolí vyhovuje - já technické, žena humanitní vědy, tak já v klidu bez uzardění mlčel. Ostatně svou opuku jako stavební materiál jsem odpověděl správně (jediná reakce z publika během výkladu v rotundě).

Když jsem se ženy ptal, proč neodpovídala, říkala, že to je trapný. Že to věděla, ale bylo to trapný. Tak až se jednou jakéhokoli z přítomných dětí budeme ptát, proč doneslo špatný známky, jak nemůže vědět, kdy byl položen základní kámen Národního divadla z Řípu, umím si představit tu odpověď: "Mami, já si pamatuju, jak se Vás na tom památném místě, o kterém jste s tátou mluvili tak posvátně, ptal jeden pán a vy jste oba mlčeli."

Jestli mají paměť jako já, chtělo by to přemazat nějakým jiným zážitkem. :-)