Před lety jsem někde slyšel, že pilot F1 s každým narozeným potomkem ztratí pár sekund na kolo. Já jsem jen zárodek pilota, ale po třech holkách to na sobě dost vidím.
- v letadle jsem se začal bát, přestože se jej snažím řídit stále lépe a lépe, nedávno jsem zažil situaci, která mne tak trochu zastavila. Došlo k nestandardní nicméně očekávatelné situaci, kterou jsem podvědomě vyřešil v souladu s výcvikem a postupy a bezpečně, nicméně nechybělo moc a mohlo to skončit minimálně škodou na letadle. Tomu "moc", se však nedalo předejít. Stejně jako nelze předejít třeba zrovna prasklé pneumatice v prudké zatáčce v autě.
- v autě již delší dobu jezdím dost pomalu tj. téměř jen dle zákona, ale nečekal bych, že mne bude uspokojovat rychlost 110 na dálnici (pokud jede dav v pravém rychleji, samozřejmě splynu a nebrzdím, ale dobrovolně si volím 110)
- užívám si každý okamžik s holkama a ženou
- užívám si vlastně jakéhokoli okamžiku kdykoli
- neuvěřitelně mne dojímá a motivuje přinejmenším ke každodenní slušnosti příklad jednoho starého pána, který se jmenuje Winton
- lidská hloupost mne vytáčí více a více. Zejména kvůli zbytečně vynaloženému úsilí.
- holky můj vrůstající sentiment cítí a cvičí se mnou, vede je Majda. :)
Je to začátek zfotrovatění?
Nebo dokonce zbačkorovatění?
Asi by to chtělo zamyšlení.
