Artefakty, sbírat, nesbírat, používat....

Asi jako mnoho jiných lidí i v mém věku těsně "před Kristem" mám krabici od bot a v té hmotné vzpomínky, které by na poličce v obýváku nebo na psacím stole v kanceláři možná dělaly ostudu. Prostě mají hodnotu pro majitele resp. pro toho, kdo si je uschoval.

Na krabici občas při stěhování narazím a některé věci svou hodnotu pro mne ztrácejí a dokonce je předávám dál. Třeba hračky. Holky už z mého Boeingu 747-400 od Matchboxu udělali něco docela jiného, než je Jumbo...

Ale dnes při cestě z práce jsem tak přemítal a zvažoval, zda se zhmotnělé vzpomínky mají využívat pro své původní určení, nebo se mají například uchovat na bezpečném místě v suchu a temnu. Při zběžné inventuře jsem si vybral vzpomínky na jedinou osobu, která mi ze života odešla nedávno a byla to pro mne doposud největší rána a připomínka času.

Po dědovi, který byl více než dědou, mi v rukách zůstaly tři předměty, všechny jsem získal za jeho života, dva s vědomím dědy, jeden s vědomím babičky. A považuju je za vcelku výborný vzorek, který není důvod rozšiřovat a příležitostí bylo nepočítaně.

1. anemometr na tlak v pneu včetně měřiče hloubky dezénu. Je dodnes funkční a vozím jej v autě. Jen nevím, jestli je to bezpečné místo, ale chci jej často brát do ruky, jako to dělal děda a vzpomínka na něj mne u práce s "gumama" těší. Učil mne vlastně jezdit v autě. Starat se o auto. Dostal jsem ho od něj, když prodal auto. Nerad bych o něj přišel, ale integrace vzpomínek na dědu a huštění penu je tak silná, že vazbu na konkrétní předmět už asi ani nepotřebuji.

2. zednické kladívko - to jsem doslova dědovi zabavil. Babička mne odhalila a velkoryse mi jej ponechala. Bylo mi asi 12 let a vidím to jako dnes. Na svou obranu uvádím, že to je klump, děda měl jiné a lepší a o tomhle možná ani nevěděl. Našel jsem ho ve sklepě v harampádí. Bylo to taky jediný větší kladivo v naší neúplný rodině a něco omítky jsem s ním omlátil. Dodnes je schované u maminky a když se ho dotknu, vzpomenu si na oba prarodiče, trochu se zastydím a vzpomenu si i na to, že děda mi ukázal, k čemu je jaký nářadí v jeho garáži. Dnes mám krásné moderní zednicko-tesařské kladívko z kovu s pogumovanou rukojetí. Ale pokaždý, když se ho chytím, vzpomenu si na starý zednický...

3. píšťalka rozhodčího. Není to obyčejná píšťalka s kuličkou na prst. Je jiná, prvorepubliková. Tu jsem od dědy, myslím, dostal. Ta mi připomíná, že děda byl i pěknej lump, co potrápil své ženy a že s ním byla i sranda. Navíc nás, vnoučátka, vychovával k řádu a respektu k pravidlům. Jeho výkřik: "střídání", vždy, když jsem si musel s bratránkem vyměnit jeho šlapací autíčko za mou tříkolku, jsme respektovali bez výhrad. Přestože ani nevím, jestli na píšťalku někdy pískal, visí u nás v kuchyni a občas se nad ní dojmu.

Dodávám, že jsem ve fázi, kdy se zbavuji počtu držených předmětů resp. nemám problém "odložit" věci, které nepoužívám.

Tímhle textem jsem chtěl nastolit diskuzi na tomhle upadajícím blogu, který upadá zejména díky mému pracovnímu vytížení, zda čtenáři mají raději přeměty, které jsou zhotnělými vzpomínkami, které se dají denně využívat, nebo takové ty do vytrínky, za sklo.

Když si shrnu sebe, tak asi preferuji první variantu a pozoruji na sobě příklon ke vzpomínkám, které nedoprovází žádná hmotná věc. Co Vy?