Dědictví

Nějakou hrou osudu jsem dnes zdědil poklad. Je to několik bankovek hlavně z první poloviny minulého století, ale hlavně cestovní pasy mých světáckých praprarodičů. Když uvážím, kolik potomků mají, ale jen já je držím.... Tak  asi takovou z toho mám výjimečnou radost.

Není o čem psát, je třeba se kochat. Máme v rodině ještě jednoho světáka z maminčiny strany, ale tam "k penězům" k mé veliké a dodnes nevyslovené lítosti přišel už můj mladší bratránek. Ale že to to tehdá bolelo. Bylo mi asi osum, jemu sedum. Já sbíral známky, on i bankovky, děda udělal rychlé rozhodnutí...

Ale k pokladu:

Zalepeno v nepopsané obálce, byli tam i další maďarské peníze s naším (ČSR) kolkem, rubly.

Ovšem mnohem větší poklad jsou cestovní pasy rodičů mé babičky, kteří do roku 1945 působili v Persii. Zde příklad prababičky, se kterou jsem se prokazatelně setkal (zaznamenáno na "osmičce"), když ještě bydlela v mém rodišti v dvojdomku u nádraží. Není bez zajímavosti, že původním jménem se jmenovala Leibfried, v dokladech má zapsáno rodiště Moskva, ale v Moskvě prý nikdy nebyla a jednalo se o tak trochu legalizaci svého původu. Němec v Rusku, to musela být lahůdka.

Poslední obrázek je povolení k pobytu.

Pozn.: nejsem si jist, zda jsem neporušil nějaký právní předpis skenováním měny a cestovního dokladu, vždyť se to píše na každé druhé kopírce, ale měna již neplatí, jména patří bohužel z části již zesnulým předkům, moje babička změnila jméno a neuvádím bydliště.

Tyto předměty zapadají do toho, čemu říkám ten správný odkaz předků - viz. předchozí článek. Sice se nedají používat v denním životě, ale je to připomínka celé etapy.