Jako každý den (tedy většinou
Vyrazily jsme o něco později než obvykle, Terezka si posunula spaní, tak jsme pro první fázi použily autobus. Na zastávce už čekala skupinka lidí, mezi nimi naši "spoluobčané", kteří halasně probírali svou životní situaci, jak je dneska nutné (a prý taky výhodné - ve vězení dostanete najíst, jste v suchu, teple, co víc si přát, to byla slova jednoho ze zúčastněných) krást (a zabíjet), protože by neměli co pro děti. Modlila jsem se, aby Madlenku nechytl zase amok zpívání a nevytasila se se svou upravenou písní Černé děti jděte spát, asi by to neskončilo dobře
Vyřídily jsme vše potřebné a pomalou procházkou se vracely domů, svítilo sluníčko, nic nás nehonilo, pohoda. Terezku to po čase přestalo v kočárku bavit a "vyžádala" si exkurzi ven, čehož velmi rychle využila Madlenka a než jsem se stačila vzpamatovat, obsadila Terezce kočár. V první chvíli jsem se musela smát, ve druhé mě "vyděsilo", jak moc (a rychle) Madlenka vyrostla. Byl jí plný kočárek, až jsem se obávala, jestli to vydrží, naštěstí vydržel
Po chvilce přemlouvání uvolnila místo Terezce a my mohly pokračovat v cestě. Zbytek cesty proběhl v klidu a pohodě, dorazily jsme akorát k obědu, což obě děvčata uvítala s radostí.
To je můj kočárek...
Teď jsem tady paní já...
... a je to super!
Tak strašně to letí, Terezka už leze rychle,že mám co dělat, Madlenka má období prozkoumávání oblastí mimo můj dosah, občas je to veselé...ale taaak hezké
