Tohle má být první popularizační článek na téma plachtaření, nečekejte žádné rady ani moudra, čistě jen dojmy.

Na úvod fakta:

• L-13 Blaník, celokovový dvoumístný větroň, na kterém výhradně poletuji, má jednu pevnou fyzikální vlastnost kazdou vteřinu klesne o metr níže.
• Navijákový start obnáší 250-400 m tzn. mám zhruba 320 sekund na provedení letu, pokud nepotkám stoupání
• Aerovlekový start - jeho výška záleží na objemu mé peněženky, ale doba letu je úměrná výšce.
• Od určité výšky je jedinou cestou přistání, při jehož provádění letadlo ztrácí výšku razantněji.
• Z 1 km Blaník doklouže cca do vzdálenosti 25 km.

Je něco vhodnějšího pro nácvik trpělivosti a chladného rozhodování, než kus plechu, který váží přes dvě stě kilo, každou sekundu se "propadne" o metr výšky, letí cca 80 km za hodinu? Aby to nebylo tolik depresivní, existují v prostoru stoupavé a klesavé proudy, při jejichž využití se dá problém se ztrácením výšky uspokojivě eliminovat a dokonce překonat. Zde se nyní snažím zdokonalit, abych ve vzduchu vydržel tak, jak já chci.

Zatím s parciálním úspěchem.

Mnoha lidem se plachtařina zdá jako nebezpečný sport. Umírají při ní lidé, ale to i při jiných činnostech. Osobně ji považuji za nejbezpečnější způsob létání protože:

• větroň je od začátku dimenzován an přistání do terénu
• má optimální letové vlastnosti
• riziko selhání pohonné jednotky je nula
• s ohledem na jednoduchost konstrukce je nízké riziko technické závady
• když na to přijde, mám padák - ale kdo by vystupoval s letadla za letu, jedině blázen
• jsem cvičen na skoro všechny nouzové situace a měl bych je umět vyřešit bezpečně

Když vezmete chladně v úvahu všechny argumenty (našlo by se toho více), má žena důvod mít strach o můj život? Já jej nemám a to jsem na sebe velmi opatrný, například helmu na kolo jsem začal používat již v době, kdy byla módním výstřelkem, pamatuju dobu, kdy pásy v autě nebyly ve městě povinné a já je přestou používal i na zadních sedadlech...

Jedná se o přepis článku z našeho původního blogu http://djr.blog.cz.