V minulém týdnu jsem byl účastníkem "debaty", která mne inspirovala k zamyšlení, kolik vlastně potřebujeme regulace. Ostatně současné trudnomyslné období svádí pouze k zamýšlení.
Regulace je všude okolo nás, je bez debaty, že pravidla musí být, vlastně nám usnadňují život, jen jde o tu hranici, kde ještě usnadňují a kde již komplikují. Jsou obory, kde regulace dosahuje vysokého stupně - třeba mé oblíbené letectví, kde je známo, že většina pravidel byla napsána krví obětí katastrof a i zde bylo cca do konce druhé světové války pravidel poskrovnu. Jsou i obory, kde je pravidel jen nezbytné množství a systém je založen na úvaze odpovědného jedince.
Asi neumím říci, který systém je lepší, na to mi je málo a svět znám jen trochu, ale v minulém týdnu jsem přemýšlel, která vnitřní pravidla respektuji já, při pohybu v okolním prostředí. Došel jsem k číslu 2. Můj vnitřní svět pravidel je ohraničen dvěma faktory. Možná to lze popsat jako osy, ale spíše bych to viděl jako zakřivené nestabilní plochy. Nestabilní a zakřivené z důvodů vývoje (nevyhnutelné změny postojů) mne jako jedince a neustále se měnícího prostředí.
Jsou to svobodná volba a svědomí.
Potřeba svobodné volby je pro mne zásadní, nemusím volit, ale musím mít tu možnost, pokud možnost volby neexistuje, nacházím se v části systému, kde nemohu setrvávat stabilně. Svědomí je něco, co máme každý postavené jinak a díky tomu máme mnohdy hodně pravidel :-). Svědomí je pro mne nedefinovatelné, ale funguje. Je to utopický názor, jsem si toho vědom, ale existují chvíle, kdy si vystačím s výše popsaným. Například naše manželství má minimum pravidel regulujících vztah. Vlastně si myslím, že si vystačíme s tím svědomím, svobodné volby máme za sebou. Nyní volí potomstvo.
Konec každoročního vkladu na nastávající mimořádnou výborovou schůzi.
Pozitivní foto na závěr.
