Copak to neskončí?

Dnes jsem byl v práci do sedmi, to není takový extrém, hodil jsem do sebe sváču a vyrazil udělat přelomovou věc.

Předal jsem agendu společenství vlastníků novému předsedovi! Zítra odešlu papíry na obchodní rejstřík, podpisové vzory jsou v bance vyhotoveny, lábuš. Dvouleté martýrium související se starým bytem, který mimochodem je asi prodaný po dvou dnech, ale ťuk ťuk, mi skončilo. Tak jsem se těšil domů na panáka rumu nebo becherovky, jenomže v novém působišti pár dní zlobí světlo na chodbě.

Svědomí mi nedalo a hodinu jsem zápolil s časovaným elektromagnetickopneumatickým spínáním. Posledně jsem dostal ránu, tentokrát se to obešlo bez zranění. A já si sliboval, že uvolněný čas od domovnictví si vyhradím na studium angličtiny, tu bych se konečně měl naučit. Zase nic.

Mrzuté.

Ale abych jen neremcal, začalo nám období studia cizích jazyků. První věta Majdy ve středu ráno byla: "Maminko, řekneš mi něco anglicky?" Občas jsem ji zkoušel, jak bude reagovat na slovenštinu z TV nebo angličtinu, ale takovéhle rozuzlení. Už se umí představit, ovládá všech 16 mil odstínů barev, taky.... :)

A abych potěšil vláčkomilce, máme půjčenou mašinku na dálkové ovládání, heč!

To je zmenšenina zkušebního okruhu u Velimi, aby se Mája naučila couvat, jinak brázdí i výhybky!

Moje nejstarší holky, ta větší mne oslovuje strejdo.