Nastalo nám období žertovací

V posledních týdnech se mi skoro nic nechce. Jen se mi chce poletovat a zúročit tak čas věnování provozu letiště. Dokonce jsem překročil své zásady a začal si vylétávat ultralehké papíry.

Máme v klubu takovou teorii, když to nejde, chce to vydržet, ono to křupne. Minulý týden mi to moc nešlo, uhnil jsem brzy na zem, ale včera. Včera jsem však seděl ve dvou typech větroňů a jednom ultroši a vše šlo jak po másle. Prostě paráda a pocit kontroly. Když to srovnám s loňským rokem, kdy jsem měl opravdu vážný a nevysvětlitelný strach z létání, letos to je o užívání si pohybu mezi nebem a zemí nad západní výspou vlasti. Dnes jsem poprvé viděl z větroně Aš, prohlížel zbytky železné opony...

Ale co mne na dnešním dni zaujalo nejvíce.

Majda, pětiletej capart, při cestě na letiště při tzv. tatínkovském dni (def. viz JarMik) udělala první vtip. Nebyla to šaškárna nebo něco podobného, kdy děcka chtějí zaujmout nebo bezděčně pobavit. Ona prostě něco pronesla a čekala, jestli se táta chytí. Když se chytil, tak přiostřila.

Dnes moje nejstarší dcera v mých očích vyrostla, již nevnímám její nedokonalé hlásky či samohlásky. Je to parťák se všímvšudy, člen rodiny, který má vizi :-).