Dnes jsem měl mimořánou výborovou schůzi v ajroklubu,tak jsem se vydal sám autem. Nádherný zážitek. Po nezapamatovatelně dlouhé době jsem totiž řídil za světla jinak než služební auto při cestě po Praze.
Prostě jsem viděl sníh na Doupově, ptáci na drátech, kupky sena v igelitu, paráda. Taky jsem si smýknul na sněhu a zaházel sněhem, protože jsem krátce obhospodařil své další part-time domácnosti (aby si někdo nemyslel cosi o milenkách, šlo o maminčinu a babiččinu) a babiččina je již v horách.
Ale hlavně, při podobné cestě autem, kdy se vracím domů se dosatvuje pocit, o kterém jsem si dříve jen snil, ale nyní to prožívám a je to pro mne velmi silný pocit:
- návrat domů, k rodině
Jedu si naším autem, vracím se do téměř našeho bytu za vlastní ženou, do vlastní postele za vlastními dětmi (když to teď čtu, tak spojení dětí a postele...., mno, však víte, jak to myslím, ostatně, prckové toho času v mé posteli, díky služebkám a práci obecně, stráví asi stejně jako já.
Výborný pocit a mám ho rád, v podobných chvílích jsem spíše předjížděn ostatními vozidly a jejich řidiči.
Fotrovský syndrom? Klobouk tedy zatím nenosím.
P.S.
první pokus o vložení obrázků.
