Občas si přečtu nějaký rozhovor s někým, kdo mne zajímá, a občas je dotazován na film, knihu, heslo, vizi, motto. Vždy si řeknu, zda bych uměl odpovědět. Trefně, pravdivě.
Zatím neuměl. Knihu, film, web, hudbu apod. nemám žádné vyloženě favoritní. Spíše se mi líbí potkávat v životě nové inspirace a postupně je zkoušet. Nicméně dnes mne napadlo motto, které bych uměl nosit ještě nějakou chvilku. Napadlo mne, když jsem přemýšlel, jak vysvětlit dceři, která stále chce hrát s tátou Prší nebo Pexeso a diví se, že vyhrává čirou náhodou (náhodě musím teda pomáhat :-D).
Aktuání motto bych viděl nějak takto:
"Prohra není, když nemáš na to vyhrát."
Může se zdát srabácké, nízko mířené, ale vždy vidím sklenici poloplnou a vnímám to spíše v rovině, že i přes obtížnost/nemožnost výhry z nějakých asi i objektivních příčin (např. páka mezi mnou a šestiletou dcerou z pohledu dcery), není důvod přestat hrát a hlavně, přestat se snažit. I druhé místo (klidně i poslední ze dvou), je přece krásné, pokud jsem do hry dal vše. Zkrátka: nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávat. (Mimochodem, kdysi jsem na okresní soutěži ve hře na lesní roh skončil ze dvou třetí. Ten přede mnou byl druhý a první místo nebylo uděleno. Takové výkony jsme asi předvedli. Ale hrál jsem dál, hraji dál.)
A když jsem se zmínil o dceři, téměřškolačce, doporučuji následující odkaz, který jsem získal od kamarádky, čtvrtá minuta graduje poprvé. Řečeno vše.
Foto nejmladší dcery z absolventského večírku školky nejstarší dcery. Fotil ten pán v modré košili, čili fotka vlkovka.